Délka:  10 dní

Trasa: Bohuňovice – Hustopeče – Petronel Carnuntum – Worth – Loeben – Hinterberg – Sank Veit – Ossiachersee – Gerlitzen – Ossiachersee – Villach – Ossiachersee – Faakersee

Našlapané kilometry: 689,5 km

V roce 2010 jsem absolvoval se svou ženou Alenou na kole cestu z Bohuňovic k moři, plnou krásných zážitků. Po loňském výpadku, způsobeném zlomeným nártem Aleny po pádu z kola na začátku prázdnin, jsme opět pocítili nutkavou touhu po zážitcích spojených s putováním na kole.

A protože se nám letos podařilo získat  i další členy našeho „kroužku radost“, naplánovali jsme cestu do Korutan k jezeru Ossiachersee, ležícímu u rakousko-italsko-slovinských hranic poblíž krásného městečka Villach.

Odhodlání vypravit se po vlastní ose na cca 600 km dlouhou cestu potvrdil kromě mne (53) a Aleny (49) i Roman (33) a Jirka (35). Do cíle za námi měli přijet obytným autem Honza (58) a Jarka (47), a dále osobním autem Romanova žena Hanka (37), která nás potom měla vzít autem zpět.

Den první : Bohuňovice – Hustopeče

148 km, stoupání 1200 m

V pátek 29.června 2012 v 8.00 jsme se konečně dočkali. Vzhledem k tomu, že Alena v pátek dovolenou nedostala, vyrazili jsme na cestu ve třech (Mirek, Jirka, Roman) s tím, že se k nám Ala připojí v Hustopečích, kam ji měla dovézt autem naše dcera Hanka společně s našimi „bágly“ na cestu. Takže jsme si první etapu užívali „nalehko“.

Počasí bylo příjemné – lehce pod mrakem, teplota přes 20 stupňů. Do Kroměříže jsme jeli téměř stále po rovině, takže cesta ubíhala pod našimi koly docela svižně. V Kroměříži jsme se občerstvili na náměstí výbornou jedenáctkou (přerovským Zubrem) a přitom se kochali plným náměstím lidí, zejména pěknýmí děvčaty. Začínaly totiž letní prázdniny. Osvěženi na těle i na duchu jsme pokračovali v cestě, která se začínala kolem Chřibů trochu vlnit. Kluci nedbali mých rad a ze samé radosti jim občas „bouchly saze“. Roman naháněl traktor, Jirka nechtěl zůstat pozadu a občas zaspurtoval do některého z menších kopečků. Sluníčko zvítězilo nad mraky a teplota začala stoupat. U Jirky se pomalu v tom horku začal projevovat nedostatek magnézia a dostával občas křeče. Ke všemu nás ještě Roman zavedl poměrně slušným stoupáním k vyhlášené restauraci  na kopci před Kyjovem. Vzhledem k tomu, že tam zrovna probíhala svatba, dali jsme si na zahrádce gulášovku, pivko a vyrazili z kopce ke Kyjovu. V Kyjově jsme vyhledali cykloservis, protože Jirku začínalo zlobit kolo. Servisman mu za 1800,-Kč vyměnil kliku i s ložiskem, zatímco já s Romanem jsme poseděli v sousední radniční kavárně. Na cestu z centra jsme se poptali nějaké paní (na první etapu jsme nebrali mapu) a pokračovali dále. Při výjezdu z města jsem podle vlastního stínu zjistil, že míříme na západ,  nikoliv na jih jak jsme chtěli, proto jsem směr musel zkorigovat podle slunce. Za chvíli se potvrdilo, že to bylo správné rozhodnutí. Cesta se klikatila krásnými jihomoravskými vesničkami, jejichž jména jsou známa milovníkům dobrého vína z vinět vybraných vín. Jirkovy křeče se bohužel projevovaly stále častěji a intenzivněji, takže jsme museli dělat pravidelné zastávky mezi krásnými vinicemi. Díky Jirkově nezdolné vůli se přes kruté bolesti nakonec podařilo dosáhnout dnešního cíle – kempu Formanka v Hustopečích kolem 18.00. Vzhledem k tomu, že jsme oproti plánu dorazili s asi dvouhodinovým zpožděním, museli jsme oželet osvěžující koupel na zdejším koupališti, na kterou jsme se cestou v úmorném horku těšili. Než jsme dopili první pivo, přivezla Hanka se svým přítelem Petrem autem Alu i s našimi věcmi na další cestu. Roman s Jirkou se ubytovali v kempu a já s Alou jsme našli azyl v novém domku našich přátel – Markéty a Franty, jak jsme byli již dříve domluveni. Poté, co jsme se zkulturnili, vyrazili jsme všichni do restaurace na večeři.

Večer byl velice příjemný. Jirka se rozhodl, že se svými zdravotními potížemi nemůže dál pokračovat v cestě a po večeři odjel s Hankou a Petrem domů. Doplatil bohužel na podcenění přípravy na cestu. Ostatní jsme se odebrali spát, v očekávání věcí příštích.

Den druhý : Hustopeče – Petronel Carnuntum – ETAPA PRAVDY

120 km, stoupání 500 m

Probudili jsme se do nádherného prosluněného rána. Po rozloučení s Frantou a Markétou, jsme společně s Romanem vyrazili do další etapy ve třech. Cesta do Břeclavi byla trochu nudná a teplota vzduchu se šplhala prudce nahoru. V jednom z místních obchodů jsme doplnili zásoby pití, neboť se dal očekávat tropický den.

V centru města Roman  zahlédl na silnici mobilní telefon. Podařilo se mu z něj vytočit manželku majitele a po dohodě s ní jsme telefon zanechali v nedalekém servisu s tím, že si jej tam majitel vyzvedne. S pocitem vykonaného dobrého skutku jsme zamířili k hranicím. Restaurace na bývalém hraničním přechodu byla bohužel ještě zavřená, takže jsme pokračovali v cestě. Roman  občas vyrazil kupředu, aby si zpestřil naše pomalejší tempo. Když jsme jej s Alou dojížděli za jednou z místních vesniček, nebyl sám. U božích muk totiž odpočíval další světoběžník. Polák Gregor (svobodomyslný „ajťák“) si na třicet let starém kole vyrazil v roztrhaném triku, sandálech a bez helmy napříč Českem, Rakouskem, Maďarskem, Chorvatskem a Srbskem. Následujících asi 80 km k Dunaji jsme putovali společně. Před Dornkrutem jsme si vyfotili památník Přemysla Otakara I., který zde roku 1278 padl v památné Bitvě na Moravském poli. V městečku jsme se zastavili poobědvat  na zahrádce pizerie patřící místnímu Turkovi, který se až neuvěřitelně podobal (nebožtíkovi) hospodskému restaurace „U kamzíka“ v Bohuňovicích.

Po několika desítkách kilometrů jsme si s rozkoší zadováděli v malém jezírku s osvěžující vodou. Až na to, že Gregor utopil na dně své dioptrické brýle, to bylo příjemné osvěžení. Následující kilometry v žáru slunce (37 stupňů ve stínu) po roztopeném asfaltu, bez blahodárného stínu stromů byly tvrdou prověrkou morálně volních vlastností zejména Aly. Svou vodou z lahví jsem ji často poléval, abych její přehřátý organismus alespoň trochu zchladil. Po nekonečných kilometrech v neutuchající výhni jsme našli útočiště u zámku v Marschegu, který je proslulý množstvím hnízdících čápů a každoročním Čapím festivalem. Pro nás však v tuto chvíli bylo hlavní osvěžení sklenicí piva u stánku a vodou z místní study.

Cesta k Dunaji ubíhala pomalu, ale nakonec jsme jej ve zdraví dosáhli. Zde se naše cesta s Gregorem rozešla. On pokračoval směrem k Neziderskému jezeru, my jsme odbočili k našemu dnešnímu cíli. Kolem sedmé hodiny jsme konečně dorazili do kempu v bývalém římském městě Petronel Carnuntum, kde  od druhého století našeho letopočtu žilo až 40 000 Římanů.

Postavili jsme stany a po osvěžující sprše a večeři v klimatizované hospůdce jsme lenošili a užívali si pohody. S příchodem večera přijela na kole do kempu zajímavá starší dvojice. Poté, co jsem se s nimi dal do hovoru jsem zjistil , že se jedná o Francouze, kteří putují na kole již třetí týden. Přestože jezdili denně kratší etapy než my, klobouk dolů. V nádherné tropické letní noci, kdy hvězdy  na obloze zářily jak démanty, se nám ani nechtělo spát ve stanu.

Den třetí : Petronel Carnuntum – Worth – KOLO SE NÁM POLÁMALO

102,5 km, stoupání 700 ? m

Probouzíme se do dalšího žhavého dne, balíme, mažeme se a vyrážíme v 7.20. Jak cesta pěkně začala, tak zle po deseti kilometrech skončila. Ale se definitivně zadřelo ložisko zadního kola, s kterým měla problémy již předchozího dne. A já bláhovec jsem ji v tom horku se zadřeným kolem stále popoháněl k vyššímu tempu. Vhledem k tomu, že byla neděle, a to v Rakousku nefunguje vůbec nic, měli jsme dvě možnosti : počkat do dalšího dne, nebo si nechat dovézt  náhradní zadní kolo . Naštěstí dcera Hanka s přítelem souhlasili s tím, že nám kolo pod Vídeň dovezou. Abychom úplně nenabourali plán cesty, nadiktoval Roman Hance souřadnice GPS a Alu s nefunkčním kolem jsme ponechali u městečka Bruck an der Leitha  s tím, že mne a Romana (kteří jsme pokračovali v cestě) doženou. Další kilometry pokračovaly docela svižně, i když krajina byla pod Vídní poměrně nezáživná. Ve Wiener  Neustadtu jsme dokoupili zásoby snad v jediném (arabském) obchůdku, který toho dne byl v celém Rakousku otevřený (zastavili jsme se tu s Alou při naší cestě do Slovinska před dvěma lety).

Po několika stech metrech jsme se potkali na parkovišti u McDonalda s Alou, Hankou, Petrem a náhradním kolem. Kolo jsme rychle opravili, ale ouha. Zjistili jsme, že Romanova pumpička nefunguje. Objeli jsme tedy s Petrem skoro půlku města, než se nám podařilo kolo dofouknout. Před další cestou jsme (já a Ala  již potřetí v životě) využili služeb  světoznámého fastfoodu vedle parkoviště. Pouze kafe sneslo slušnější měřítko. Klimatizace nefungovala, cizokrajná obsluha stejně tak a jídlo bylo „chutné“ jako vždy. Rozloučili jsme se s naším servisním vozem a pokračovali v cestě na Neunkirchen. Po nekonečné rovince za městem (jejíž konec mizel v patnáctikilometrové dáli) jsme si vychutnali vychlazené pivo v klimatizované čerpací stanici a začali pomalu stoupat pod Semmering.

Občas jsem Alu ve snaze o zchlazení „opařil“ vodou z lahve, která mohla mít v tom horku teplotu mezi čtyřiceti a padesáti stupni. Kolem šesté hodiny jsme zastavili u penzionu ve Worthu. Při sjednávání pokoje na přespání se vyplatila moje prozíravost, že kola hlídal Roman a na jednání s majitelkou jsem vzal s sebou „upachtěnou“ Alu. Přestože na nás zkraje koukala trochu nedůvěřivě (upocení, ušmudlaní), nakonec se ustrnula a dala nám dva apartmány. I když cena byla 30 euro za jednoho, byli jsme rádi, neboť v okruhu několika desítek kilometrů podle map žádný kemp nebyl a nocování volně v přírodě není v Rakousku příliš tolerováno. Po osvěžující koupeli jsme zašli do nedaleké čerpací stanice koupit něco k večeři a zásoby na příští den. Po jídle a několika pivech jsme znaveni usnuli u finále mistrovství Evropy mezi Francií a Španělskem.

Den čtvrtý : Worth – Loeben – PŘES SEMMERING

100 km, stoupání 922 m

V očekávání výjezdu na nejvyšší  kopec naší cesty za úmorného vedra jsme si raději přivstali v pět hodin ráno. Za asistence mourovatého koťátka majitelky penzionu jsme nabalili svá kola a vyrazili k horám. Za ranního „chládku“ (asi 25 stupňů) se jelo moc hezky.

S těžkými koly jsme pomalu stoupali do kopce. Romanovi jako obvykle občas „bouchly saze“ a vyrazil napřed. Kousek před vrcholem mne a Alu předjel v tréninkovém tempu staroušek, trénující pravidelně na této trase (jak jsme se od něj nahoře dozvěděli).

V sedle Semmeringu jsem ukořistil v informačním centru pár šikovných map na další trasu, pojedli jsme něco málo v Bille a uháněli po cyklotrase R5 z kopce dolů přes Marcheg k řece Muhr. Jednou jsme omylem zakufrovali na výjezd na dálnici, takže jsme se museli krkolomně vracet zpět na cyklostezku. Projížděli jsme převážně kouzelnou přírodou, kde jsme auto potkali zcela výjimečně. Cestu lemovaly louky s pasoucími se kravami, lesy, řeky, malebné vesničky, občas se objevil starý hrad. Konečně pravý ráj pro cykloturisty.

 

V Brucku an der Muhr jsme navštívili infocentrum na náměstí s cílem posbírat další mapy a informace o kempech podél řeky Muhr. Slečna v centru byla velice ochotná a kromě map nám vytelefonovala možnost přespání v malém kempu u Hinterbergu na trase naší cesty. Pokračovali jsme z Brucku po cyklostezce R2 proti proudu řeky. Krajina byla kouzelná a cesta příjemně ubíhala, i když teplota se stále pohybovala přes 35 stupňů celsia. Když nám do kempu zbývaly již jen asi dva kilometry, čekalo nás ještě sice krátké, ale dosti prudké stoupání do kopce. Nic naplat, byla „dršťková“ a navíc mě ještě Ala chtěla uškrtit. Poté, co jsem ji ujistil, že za kopcem již skutečně čeká kemp s osvěžující sprchou udělila mi  milost a mohli jsme pokračovat v cestě. Kopec jsme nějak zdolali a ke kempu sjížděli jak po tobogánu. Paní šéfová nás již čekala a než jsme postavili stany ve stínu opuštěného karavanu, přinesla nám „Welcomdrink“ (bože jak to zní hrozně…) – prostě tři nádherná, zrzavá, orosená piva s překrásnou pěnou! Po osprchování jsme nakoupili v nedalekém obchůdku něco k jídlu a pití a zbytek dne jsme lenošili jako lvi ve stínu a pozorovali život místních starousedlíků v kempu. Zjistili jsme, že kromě nás zde dlouhodobě pobývají zejména starší páry, či rodiny s dětmi. Mají u svých karavanů malé zahrádky se zeleninou a kytkami, svoje bazénky, prostě celou letní domácnost.  Většina z nich zde evidentně trávila většinu léta. Se soumrakem jsme poseděli na zahrádce u recepce kempu, pili pivo a kochali  se kýčovitým měsícem putujícím po noční obloze plné hvězd.

Den pátý: Hinterberg – kempink u „Bolka“ – PŘES SEDÝLKO

126 km, stoupání 1026 m

Roman „opruzoval“ již s prvními slunečními paprsky ve 4.30. Paušata vstala o půl hodiny později, takže Roman v šest hodin netrpělivě postával „v plné zbroji“ a koukal významně na hodinky. Přesto se nám podařilo vyrazit na cestu rekordně brzy, kdy celý tábor ještě spal. Cestou po R2 podél řeky jsme se těšil ipěknou krajinou a s trochou obav sledovali přibývání mraků před námi. Při jednom z „úniků“ Romana z našeho minipeletonu  se nám Roman ztratil (nepočkal nás  na nejbližší křižovatce, jak jsme byli dohodnuti) a tak bylo docela loterií, kudy mohl pokračovat dále. Naštěstí jsme odbočku trefili správně a po nějaké době jsme se opět shledali. Po několika kilometrech se přihnaly černé mraky a my jsme se snažili dojet ještě před deštěm do nějaké hospody. To se nám však nepodařilo (bylo zavřeno), takže jsme se asi na půl hodiny schovali pod malým přístřeškem u cyklostezky. Při projíždění Zeltwegem nás Roman při  míjení fitcentra lákal na spinning. Nevím proč, ale dali jsme mu košem. V městečku Judenburg jsme se při jídle dali do rozhovoru s Rakušákem středního věku, s cílem poptat se na další trasu. Přitom vyšlo najevo, že jeho dědeček pocházel z Mostu. Dal nám pár cenných informací o stoupání  přes sedlo mezi pohořími Seetaler Alpen a Gleinalpe. I proto jsme se nakonec rozhodli, že oproti původnímu plánu nepřespíme v kempu v Unzmarktu, jak jsme si původně naplánovali, ale pojedeme dále. Přesto jsme se v tomto kempu zastavili poobědvat a mile nás jeho prostředí i vybavení překvapily.

Dali jsme si polévku, Roman se přecpal špagetami, vypili jsme pivo a vyrazili přes sedlo.

Po chvíli stoupání Roman opět vyrazil napřed. Já s Alou jsme uprostřed kopce dojeli osamoceného cyklistu. Jednalo se o studenta ze St.Poltenu, který jel za kamarády stejně jako my k Ossiachersee. Několik kilometrů jsme jeli spolu, potom se odpoutal a pospíchal napřed. Na vrcholku kopce ve výšce cca 1000 m.n.m. nás čekal Roman. Dolů jsme si vychutnávali spanilou jízdu s větrem o závod. V nedalekém městečku jsme na náměstí u infocentra potkali onoho studenta, který již měl pro nás připravenou mapku okolí. Poděkovali jsme a uháněli dále. Podle mapy jsme věděli, že asi 50 km před cílem naší cesty je nějaký kempink. Očekávali jsme, že nás k němu navedou nějaké poutače, či směrovky. Ale nic takového se nekonalo, takže jen díky dobré orientaci v ne příliš podrobné mapě jsme jej přece jen našli. Kemp patřil asi osmdesátiletému dvojníkovi Bolka Polívky. Poté, co jsme postavili stany a zkulturnili se ve sprše, připravil nám „Bolek“ tři výborné pizzy. Poté nám ukázal, kam si můžeme chodit na pivo do chladicí skříně s tím, že mu ráno nahlásíme, kolik jsme jich vypili a odešel. Roman, tak jako po dojezdu každé etapy, vyčistil a namazal svého „mazlíka“ (kolo – to aby nedošlo k mýlce). Zbytek večera patřil pivu, psaní deníčku z cesty a odpočinku.

Večer jsme usínali s tím, že do cíle je již blízko.

Den šestý: Sankt Veit – Ossiachersee – V CÍLI

40 + 30 km

Tentokrát jsme si trochu pospali s vědomím toho, že o cíle není daleko. Po pár kilometrech  jsme přijeli do malého městečka Sankt Veit an der Glau, kde jsme posnídali ve Sparu.  Roman si přitom trochu pokecal své krásné cyklistické triko. Náměstí ve Veitu bylo moc hezké, s překvapivým množstvím velkých kaktusů. Na  kraji města jsme projeli hejnem docela pohledných studentek, což není v Rakousku zrovna běžné. Přestože jel Roman Jako první a slušně pozdravil, děvčata vůbec nereagovala. No a co! Možná jsme jeli příliš rychle.

O pár kilometrů dál Roman neunesl, že nás  předjela asi devadesátiletá stařenka na traktoru a vydal se ji stíhat. Poté, co nám oba zmizeli za zatáčkou, přemýšleli jsme s Alou, co řekneme doma Hance. Naštěstí švarná traktoristka zahnula z cesty, Roman zůstal opuštěný na silnici a byl ochoten s námi pokračovat v cestě. K jezeru, které bylo cílem naší cesty jsme dorazili v 10.15. Na Romanově computeru bylo 644 km, které nás dělily od místa startu z Bohuňovic. Zastavili jsme v první hospůdce na břehu jezera, aniž bychom tušili, že se stane naším častým azylem i v následujících dnech.

O třista metrů dál jsme zkusili štěstí v kempu Nagele. Na první pohled se nám tu zalíbilo, takže jsme postavili stany na krásném místě, hned vedle volejbalového plácku a šli se osvěžit do jezera. Koupel v teplé průzračně čisté vodě byla osvěžující. S Romanem jsme si zaplavali napříč zátokou k malému molu a vylezli na břeh s tím, že najdeme další hospodu. Vzápětí nás však hezká majitelka soukromého pozemku, na kterém jsme se omylem ocitli, „zahnala“ zpátky do vody. Po příjemné koupeli jsme pojedli něco málo z toho, co nám zbylo z cesty a lenošili na sluníčku, nebo ve stínu. Odpoledne jsme se rozhodli prozkoumat okolí jezera. Vzhledem k tomu, že cesta kolem jezera měřila přibližně 30 kilometrů, byla to příjemná projížďka. Zjistili jsme, že jsme se ocitli v turistickém centru letních aktivit. V jedné z mnoha hospůdek jsme si dali výbornou gulášovku s pivem a naplánovali s Romanem na  příští den výjezd na nejvyšší vrchol v okolí jezera – na 1911 metrů vysoký Gerlitzen. Po návratu do kempu jsme zašli na večeři do „naši“ hospůdky, ve které obsluhovala sympatická Srbka středního věku. Zjistili jsme, že zde dělají výbornou pizzu. Po příjemně stráveném večeru jsme šli spát s tím, že mne a Romana čeká náročný ranní výšlap a Alu lenošení, zpestřené přepíráním našich použitých věcí.

 

Den sedmý : Gerlitzen – HURÁ DO KOPCE !

72 km, převýšení 1400 m

Nad ránem zuřila bouřka a vypadalo to, že jsme se s Romanem těšili zbytečně. S úsvitem se však vyčasilo a v 6.15 jsme s Romanem vyjeli z kempu, z výšky asi 500 m.n.m.. Z výjezdu na 1911 m vysokou horu jsme měli s ohledem na panující vedra trochu respekt, ale hlavně jsme se moc těšili. Prvních přibližně 20 km po převážně rovinaté trase jsme prolétli hladce a cca 4 km před Arriachem jsme najeli do dvanáctiprocentního stoupání. V Hundsdorfu (800 m.n.m) jsme zjistili, že na zbývajících 1100 m stoupání máme ještě 12 km, takže naše obavy z „krpálu“ se nenaplnily. Abych Romana nezdržoval (přece jen těch 20 let rozdílného věku musí být poznat), domluvili jsme se, že pojede každý svým tempem a nahoře mne Roman počká. Po chvíli Roman zmizel za zatáčkou a já si užíval stoupání krásnou krajinou. S ohledem na rostoucí teplotu vzduchu jsem si hlídal dostatek tekutin a tepovou frekvenci na cca 70%. Cesta šplhala serpentinami vzhůru a výhledy byly stále krásnější. Jízdu lesem střídaly louky a pastviny, občas se objevilo upravené horské stavení. Místy se pásly krávy, u jednoho statku postávala kobyla s hříbětem. Panorama krajiny pode mnou stále více připomínalo pohled z letadla. Vzhledem k tomu, že se tu nevyskytovaly žádná turistické značky, které by informovaly o vzdálenosti k vrcholu, či nadmořské výšce, byl jsem překvapen, když se náhle změnil charakter asfaltové cesty na kamenitou. Z mapy jsem v tu chvíli věděl, že do cíle zbývá již jen poslední kilometr stoupání. V cyklistických lahvích mi přitom zbývaly ještě 2/3  úzkostlivě šetřeného nápoje Isostar. Na vrcholku již asi 15 – 20 minut čekal Roman, který byl stejně jako já překvapen pohodovým výjezdem. Škoda, že ten kopec nebyl vyšší. Pokochali jsme se nádhernými výhledy na pohoří Julských Alp a na Italskou část Alpského pohoří, dali si pivečko a nechali se vyfotit od turistů, kteří dorazili na vrchol lanovkou. Kousek po vrcholem jsme pozorovali letce, kteří se pokoušeli vzlétnout na řiditelných padácích a snést se do údolí k jezeru. Po chvíli nás to přestalo bavit a vyrazili jsme zpět. Sjezd dolů – to byla cyklistická rozkoš, kterou není třeba popisovat. Na chvíli nás v letu zastavily krávy poklidně se toulají po cyklostezce. Rozjetí z kopce jsme za to vzali i po rovince zpátky k jezeru a ukázali na svých horáčích záda skupině silničářů ve svátečních dresech. Do kempu jsme dorazili ve 12.15 a uháněli se osvěžit do teplé křišťálové vody jezera. Po dvou hodinách lenošení jsme dostali hlad  a zašli „k srbce“  na pizzu a pivo. S plnými žaludky jsme se vrátili do kempu a očekávali příjezd posil. Honza, Jarka a Hanka přijeli auty po patnácté hodině a jim v patách bouřka a déšť. Jakmile se vyčasilo a příchozí se „zabydleli“, uháněli všichni na večeři do naší oblíbené hospůdky. Já jsem zůstal v kempu, četl si Jarkou dovezené čerstvé noviny a „hlídal“ naše  ležení s lahví piva v ruce. Jakmile se všichni vrátili,  otevřeli jsme si láhev vína a do noci se dělili o naše zážitky z cesty.

Den osmý : Ossiachersee- Villach – Ossiachersee (43 km, nastoupáno xxxx) POHODA

Po propršené noci jsme se probudili  do dalšího prosluněného letního rána. Děvčata nachystala u Honzova obytného auta lukulskou snídani, já s Romanem jsme za to umyli nádobí (a neunikli při tom pozornosti paparaziů). Po nezbytném kafi a čajíčku jsme se oblékli do cyklistických oblečků a vyrazili – směr Villach. Cestu kolem jezera nám zpestřilo pozorování přistávajících  dobrodruhů na padácích, které jsme den před tím s Romanem sledovali vzlétat na vrcholku Gerlitzenu. Do Villachu jsme se vypravili bez map a postupně jsme se dostali do rušných ulic. Při hledání městského centra jsme s ocitli před dilematem,  zda jet ve směru, kde jsme viděli siluetu barokního kostela nebo dát přednost gotické architektuře na konci vedlejší ulice. Logicky jsme zvolili starší architektonický sloh a bylo to správně. Po několika stech metrů jsme se ocitli v historickém centru města. V příjemném stínu katedrály jsme se osvěžili na zahrádce zdejší cafeterie a pozorovali čilý turistický ruch. Než ostatní dopili presso, odskočil jsem si k nedalekému infocentru a získal tam kvalitní plán města a mapy okolí. Díky tomu jsme se rychle zorientovali a mohli cestu zpátky absolvovat po příjemné Drávské cyklotrase, na kterou jsme najeli několik desítek metrů od našeho místa odpočinku. Cestou zpět do kempu jsme nakoupili zásoby vína a uháněli do kempu. Vedro bylo neúprosné a proto jsme toužili po osvěžujícím koupání v jezeře. V kempu jsme se okoupali, poobědvali a věnovali se siestě na slunci či ve stínu vzrostlých stromů v našem ležení. Za chvíli se však spustil déšť a  Honza s Jarkou zmizeli ve svém obytném autě. Já, Ala, Roman a Hanka jsme pozorovali letní deštík u dvou sedmiček vína a čekali na příchod sluníčka. Kolem páté přestalo pršet, Honza s Jarkou se probudili, pomohli nám s vínem a šli jsme si zahrát volejbal na hřišťátku vedle našich stanů. Honza s Jarkou porazili mne a  Romana 3:0 na sety, ale vytrávilo nám přitom všem stejně. Nezbývalo, než vyrazit na večeři k „naší“ Srbce. Při příjemné večeři jsme se s ní domluvili na příští večer na grilování jehněte. Hezký den jsme ukončili u lahvinky vína v kempu a šli na kutě.

Den devátý : Cesta k Faakersee (56 km, nastoupáno xxxx)POSLEDNÍ DEN

Ráno bylo opět jako vymalované. Po vydatné snídani jsme vyrazili k Mekce cyklistů ke známému středisku Faakersee. Cyklostezka byla na mapě, v terénu však značená téměř nebyla. Naštěstí se my starší dokážeme slušně orientovat podle map (GPS je pro mne věcí zbytečnou a degenerující), takže po 25 km jsme stanuli na břehu jezera. První dojem byl moc hezký. Rozhodli jsme se nevelké jezero objet. Cyklostezka po západním pobřeží jezera vedla částečně kouzelným lesem v příjemném stínu. Pak už to bylo jen horší a horší. Davy cyklistů a turistů na východní straně jezera nás odradily od pokusu osvěžit se v krásné průzračně modré vodě jezera. Svlažili jsme si tedy alespoň hrdla na zahrádce pěkné restaurace překvapivě dobrým Villašským pivem. V nedaleké Bille jsme nakoupili víno na večer a vypravili se zpět do kempu. Cesta k Ossiachersee vedla kolem majestátného hradu Landskorn. Když jsme míjeli úpatí kopce na kterém je hrad vystavěn, trhli jsme se s Alou od ostatních ( kterým se nahoru k hradu nechtělo šlapat) a zahnuli směrem k hradu. Jaké však bylo naše zklamání. Před stoupáním byla závora a nahoru pouštěli jen auta a motocykly. Kola jsme měli odložit a pokračovat dál pěšky. Vzhledem k tomu, že se nám ani náhodou nechtělo naše kola nechat bez dozoru, udělali jsme čelem vzad a zklamaní jsme uháněli za ostatními. Po pár kilometrech se nám podařilo je dohnat a do kempu jsme dorazili společně. Sluníčko nás zahnalo do jezera. Po osvěžující koupeli jsme se najedli a zbytek odpoledne jsme si užívali krásného dne intenzivním lenošením. Vzhledem k tomu, že nás čekala k večeři ovečka, nezbývalo, než zmobilizovat morálně volní vlastnosti a věnovat se intenzivnímu pohybu, abychom před jídlem alespoň trochu vytrávili. Zahráli jsme si volejbalovou odvetu, osprchovali se a pelášili do restaurace. Jako štamgasti jsme již měli připravený stůl. Po vydatné večeři jsme strávili zbytek příjemného večera u Honzova obytňáku k kempu. Dopili jsme zásoby vína a šampaňského a uložili se ke spánku s vědomím, že naše krásná dovolená se již pomalu stává minulostí.

EPILOG

Ráno desátého dne jsme se sbalili. Já, Ala, Roman a Hanka jsme zamířili autem domů, Honza s Jarkou pokračovali obytným vozem ještě na dva dny k Salzburgu.

Domů jsme se vrátili v pořádku, plni překrásných vzpomínek a zážitků.

A už se nám v hlavě rodí plány na příští cestu.