Noc pod širákem proběhla v klidu. Dokonce se mi zdálo i několik snů. Hezkých i ošklivých. Mimo jiné i o tom, že jsem si odskočil domů. Ráno v horách je chladné. Vůbec se mi nechce ze spacáku. Včera jsem dojedl zásoby. Nyní mi zbývá poslední půllitr vody a balíček sušenek. První starost bude, kde doplním energii na dnešních asi 100 km v horách a navíc proti větru. Nu což, nějak to dopadne…
Posnídal jsem poslední půllitr vody a pár sušenek a vyrazil kozí stezkou na cestu. Naštěstí jsem po jednom kilometru zahlédl tři záchranáře, kteří se ujali své role a zásobili mne vodou na cestu. A o další kilometr dál jsem posnídal v otevřeném bistru. Jaké štěstí hned zrána. A potom už byly jen kopce a kopce. V jednom z nich jsem potkal Vína a Chrisie z Holandska. Cestovali z Madridu do Lisabonu. Dřina v kopcích byla odměňována nádhernými výhledy. Po jedné hodině odpoledne jsem překonal sedlo ve výšce 807 m a ocitl se v kraji Dona Quijota. Vítalo mne tu toulající se stádečko koz. Udělal jsem chybu v navigaci a vypadalo to na 120 km v kopcích proti silnému protivětru. Zachránil mě číšník Chorche, který mluvil anglicky a domluvil mi ubytování o 15 km dál Aubergue Los Pecos. I tak jsem našlapal proti větru 98,6 km a nastoupal v 30 stupních 1374 m. Pro dnešek stačilo. Nyní se budu zabývat již jen jídlem, pitím a odpočinkem… A půjdu se podívat po městečku, které mne dnes hostí
